Vznik Pětipes

Pětipsy se rozložily v mělkém údolí na levém břehu potoka Liboc, obklopeny nejúrodnější půdou, jednou z nejlepších v tomto kraji. Široká kotlina je od západu chráněna pásmem Doupovských hor a od severu Poláckými vrchy. Na východ se pak údolí otevírá na Račetice a Široké Třebčice a dál do nitra Čech. Druhé úžlabí je ještě níže podél potoka Liboc k Libědicím a Čejkovicím až k soutoku s řekou Ohře u Žatce. Ves je vzdálena asi 8,5 km jihovýchodně od Kadaně, v nadmořské výšce 268 metrů. Protínají ji silnice z Kadaně do Podbořan a spojnice na Poláky. Stékají se v ní dva potoky, Vinařský a Liboc, a prochází tu i železniční trať Kadaň – Vilémov – Radonice. A jen o kousek výš proti potoku Vinařského potoka se rozložily sousední Vidolice, jediná osada dnes k Pětipsům patřící.

Na první pohled zaujme zvláštní jméno této vsi. Původně šlo zřejmě o přezdívku, kterou se označovalo místo “u pěti psů“. Pozdější německý název Funfhunden je doslovným překladem původního českého pojmenování, neboť poprvé je připomínáno v roce 1226 jako “ villam Petipesy”.

Pětipsy patří mezi nejstarší osídlená místa v kraji, jak o tom svědčí četné archeologické nálezy ve vsi a okolí. V bezprostřední blízkosti obce bylo v roce 1974 při stavbě velkého kravína mezi silnicí Kadaň – Žatec a odbočkou na Pětipsy objeveno rozsáhlé pohřebiště z období byzantské kultury, která trvala od 7. do 5. století před  naším letopočtem. Na ploše 6 hektarů se nacházelo 54 byzantských hrobů, 17 hrobů kultury šňůrové keramiky a tři vyloupené hroby zřejmě z období stěhování národů. Kromě těchto hrobů nebyly nalezeny žádné další hospodářské nebo obytné objekty.

Kdy přesně Pětipsy vznikly nám není zcela známo, předpokládáme však, že jejich počátky sahají až do konce 12. století. První dochovaná písemná zmínka o vsi pochází z roku 1226, kdy byla darována klášteru řádu premonstrátek v Doksanech. Později se dostala do rukou královské komory, aby ji roku 1332 král Jan I. zastavil Fridrichovi z Egerberga. Ten zde vystavěl pevnou tvrz, která se stala sídlem rodu Pětipeských z Chýš a Egerberga. Roku 1360 Pětipsy zdědil Fridrichův syn Odolen, nejznámější z rodu Pětipeských.

Pětipeští z Chýš a Egerbergu měli v erbu modrý zvlněný pruh na bílém poli, který si údajně vysloužil jeden z předků - Odolen ze Střížkovic když v roce 1158 bojoval ve službách českého knížete Vladislava, který pomáhal císaři Bedřichovi dobýt Miláno.

Erb Pětipeských z Chýš a Egerbergu  |  Erb Thunů z Hohensteinu

Odolen Pětipeský se proslavil svojí udatností při obléhání Milána. Český kníže Vladislav II. pomáhal od roku 1156 císaři Fridrichu Barbarossovi v jeho bojích nejprve v Polsku a posléze ve válce proti italským městským státům. Jeho pomoc byla odměněna na sněmu v Regensburgu v lednu roku 1158, kdy český kníže získává dědičnou královskou hodnost. Posléze pak vyráží v čele českých vosk na italská bojiště, kde si získal značné válečné renomé. Při obléhání Milána v roce 1158 se zvlášťvyznamenal český šlechtic Odolen ze Střížovic, který se při hledání brodu řeky Addy vrhl jako první se spolubojovníky do vody a podařilo se mu řeku překročit. Vojsko jej následovalo a i když v této první válce Milán dobyt nebyl, Odolen byl za své hrdinství odměněn erbem, zobrazujícím modrou řeku na stříbrném pozadí. Odolen se tak přímo zasloužil nejen o vlastní erb, ale i o udělení a udržení dědičného královského titulu, stejně tak jako o udělení erbu se stříbrným dvouocasým lvem v červeném poli, který nahradil přemyslovskou orlici po třetím úspěšném tažení na Milán roku 1162, a který je dodnes naším hrdým národním symbolem. 

Pětipeští byli vzácnou vladyckou rodinou, která odvozovala svůj původ právě od chrabrého Odolena Střížovice a jméno Odolen pak bylo v rodě používáno až do dob raného novověku.

Ves si žila svým klidným životem více jak sto let bez výraznějších změn. Ani husitské války ji nijak výrazně nepoznamenaly. Rod Pětipeských z Egerberga vlastnil obec až do konce 15. Století. Potomci Václava Pětipeského prodali panství roku 1504 Václavovi z Lobkovic a Hasištejna.

Pětipsy tak byly připojeny k panství Hasištejn, avšak již roku 1518 byly opět odděleny. V tomto roce je získal Zikmund z Lobkovic, který je o rok později prodal Oplovi z Fictumu. Za jeho vlády pak ves prožívala období velkého rozkvětu. Opl si ale zřídil penězokazeckou dílnu, a proto musel roku 1530 uprchnout ze země. Jeho majetek tak propadl královské komoře. Král Ferdinand I. pak přenechal konfiskovaný majetek Jeronýmovi Šlikovi z Holíče a jeho syn Albrecht Šlik vykoupil toto zboží z lenní povinnosti a Pětipsy se tak staly svobodným statkem.

Majitelé panství se pak dále střídali, významnými se stali opět až ve druhé polovině šestnáctého století, přesněji roku 1560,  Hrobčičtí z Hrobčic, kteří původní tvrz či spíše vodní hrad rozšířili v renesančním duchu na trojkřídlý zámek na půdoryse písmene U.  Oldřich Hrobčický se však účastnil stavovského povstání v roce 1618, za což byl po bitvě na Bílé hoře v roce 1621potrestán ztrátou dědičných práv. Když roku 1629 zemřel, všechen jeho majetek - a tedy i Pětipsy - spadl pod královskou komoru. Ta ves i s renesančním zámkem hned následujícího roku prodala Kryštofu Šimonovi z Thunů. K vymazání ze zemských desek došlo teprve v roce 1652, tímto letopočtem však začíná majoritní vlastnictví obce hrabat Thunů - Hohensteinů z Klášterce. 

Za správy Thunů došlo ke značnému rozvoji panství a obce samotné. Zámek byl rozšířen a upraven hned po skončení třicetileté války, a v 18. stol. došlo k jeho klasicistní úpravě. Interiéry pak byly naposledy upravovány ještě v devatenáctém století. 

Život v Pětipsech  plynul v poklidu a poměrně bezstarostně a  ani třicetiletá válka, během níž okolním krajem prošla řada vojsk a napáchala zde nedozírné škody, se na vsi příliš nepodepsala. Významnější změny přišly až v polovině 19. století. V této době ve zdejší oblasti nastával velký rozvoj průmyslu a především hornictví. Na katastru obce bylo v provozu celkem jedenáct dolů, Pětipsy se tak staly největším střediskem uhelného hornictví na Chomutovsku a obec dala jméno celé hnědouhelné oblasti: Pětipeská pánev.. Rozvoj průmyslu zde měl za následek velký rozkvět obce, který se odrazil také na počtu obyvatel ve vsi - v letech 1847 - 1880 se počet zdejších obyvatel zvýšil z původních 400 téměř na dvojnásobek! To dokládá, jak dobře se zde žilo a jaké množství pracovních příležitostí život zde nabízel.

První škola byla v Pětipsech zřízena v roce 1764, novou budovu si postavili v roce 1868.V druhé polovině 19.století došlo k velkému rozmachu průmyslu a tím k budování silnic a v roce 1902 a 1903 byla postavena železniční trať z Kadaně do Vilémova. Při pozemkové reformě v roce 1926 zůstalo zámku a dvoru 103 hektarů, ostatní se rozdělilo starousedlíkům – bývalým zaměstnancům velkostatku. Postupný příliv českého obyvatelstva vedl v celém regionu k otvírání českých škol – v Pětipsech v roce 1928. V třicátých letech rostlo národnostní napětí. 

Druhá světová válka proběhla v Pětipsech poměrně v poklidu. Samozřejmě - lidé byli sužováni "obvyklými" válečnými útrapami, tedy nedostatkem, avšak přímo boje, bombardování či jiná tragédie se obce nijak nedotkly. Na zámku byl v této době zřízen koncentrační tábor pro zajaté francouzské důstojníky. Po skončení války v roce 1945 následoval odsun německého obyvatelstva a následné zhroucení celé infrastruktury obce i celého regionu. Obec se již po Němcích dosídlit nepodařilo, nízký stav počtu obyvatel po válce pak ještě umocnilo následné přirozené vysidlování.

Zámecký objekt, jak si jej pamatují občané ještě z doby po druhé světové válce

V roce 1948 začalo v Pětipsech znárodňování majetku, které se dotklo také zámeckého objektu. Majitelem se stal státní statek, který se již začátkem 70 let poprvé pokusil odebrat zámku číslo popisné a prohlásit objekt za zříceninu, což se během několika let podařilo, a tak v dalších letech došlo k totálnímu rozvratu zámeckého objektu, jehož zkáze dosud nikdo nebyl schopen zabránit.

Pohled na jižní křídlo zámecké budovy s barokním vstupním mostem